Článek
Muži v uniformě jsou prý neodolatelní. Většina chlapců a chlapů, kteří prošli povinnou službou v někdejší Československé lidové armádě, si to rozhodně nemyslí. Výjimky ale potvrzují pravidlo. Třeba Čechoněmec Jan Pohan.
Ve filmech a v televizi hrál sice vesměs vedlejší role, bylo jich ale okolo stovky. Točil až osm filmů ročně. Uniformované postavy si zahrál bezmála ve dvaceti filmech. A vždycky v nich zdobil, i když hrál třeba esesáky (Reportáž psaná na oprátce, 1961, Zítra vstanu a opařím se čajem, 1977). Objevil se ale i v Kladivu na čarodějnice (1969) nebo Amadeovi (1984).
Další jeho typickou rolí byli muži zákona – ať už v uniformě, nebo v civilu. Do tohoto žánrového šuplíku spadá i vůbec poslední úloha, kterou před kamerou ztvárnil: major Racek v seriálu Policie Modrava. Před smrtí stačil ovšem natočit jen osm dílů první řady. Ten čtvrtý s názvem Případ Strnad dává TV Nova v neděli 2. července.
Zranil se těsně před natáčením
Už na začátku natáčení v roce 2008 mu bylo 78 let. To se ale rodil teprve pilotní díl a televize se rozhodovala, co dál s finančně náročným projektem, který vymyslel režisér Jaroslav Soukup (76). Pilot se vysílal až 9. října 2011, dlouho to pak vypadalo, že tím vše skončí.
V roce 2013 se Nova rozhodla pokračovat. V létě vzniklo osm epizod, o rok později pak dalších osm. Těsně před obnovením natáčení se Jan Pohan zranil. "Lezl po žebříku do sklepa, uklouzla mu noha, spadl na betonovou podlahu a uštípl si páteř. Měl velké bolesti. Těch osm dílů v roce 2013 ještě natočil, na ty další už jsem ho musel nahradit jinou postavou," vzpomíná režisér Soukup.
Do vysílání šel seriál ale až další rok, 1. března 2015. Jan Pohan se toho už nedožil: zemřel 13. února.
Avantýra u bizonů
K herectví se poprvé dostal začátkem 50. let na vojně, kdy byl konferenciérem (jak se tehdy říkalo moderátorům) Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Druhou polovinu padesátek pak strávil v zájezdovém Vesnickém divadle. Od roku 1960 byl členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Právě to mu přineslo onu záplavu rolí.
O některých se přitom filmoví historici ani nezmiňují. Možná o nich dokonce nevědí. Pohan totiž patřil k hercům a příslušníkům dalších filmařských profesí, kteří si občas přivydělávali spoluprací na výrobě instruktážních snímků z produkce tehdejšího Československého armádního filmu (ČAF). Hudbu pro ně psával třeba Michal Pavlíček (67). Některé z nich vznikaly dokonce v režimu utajení.
V ČAF začátkem 80. let „kroutil vojnu“ jako absolvent FAMU i kameraman, který později povýšil obrazovou stránku Policie Modrava bezmála na umělecké dílo: Vladimír Holomek (67). Byl také jedním z účastníků natáčení exteriérů, které se odehrávalo rovněž na Šumavě a na které se štábem odcestoval i Pohan.
Když se večer probíraly v hotelové restauraci „veselé historky z natáčení“ i z jiných oborů, došlo pochopitelně i na nejrůznější milostná dobrodružství. Jan Pohan se nikdy netajil tím, že má u opačného pohlaví úspěchy, při jeho charismatu ani nebylo divu. Tehdy ale šlo spíš o to, kdo z vypravěčů se věnoval sexuálním hrátkám na nejzajímavějším místě. Hádejte, kdo všechny trumfnul?
„Kdysi zamlada v pražské ZOO,“ šokoval Pohan posluchače svou vzpomínkou. „Bylo to u bizonů,“ upřesnil, když viděl všechny ty nevěřící pohledy.
Německy mluvil jako česky
Herec pocházel z Karlových Varů, narodil se do německé rodiny, matka bylo ovšem původem Angličanka. Jeho rodné jméno znělo Kurt Jüstl. V roce 1933 se rodina přestěhovala do Prahy. Krátce poté došlo k tragédii: otec zastřelil matku a pak sebe. Čtyři sourozenci byli dáni jednotlivě k adopci. Jeho se ujal podplukovník Československé armády František Pohan, od té doby se chlapec jmenoval Jan Pohan.
Adoptivní otec byl v roce 1943 v Berlíně odsouzen říšským soudem na doživotí. Trest smrti nedostal jen díky tomu, že se ujal „poloněmeckého“ dítěte. Třináctiletý Jan pak putoval do dětského domova pro německé děti. Tam mu nadávali do „českých sviní“, zatímco po válce, když se vrátil k adoptivním rodičům, mu zase okolí vyčítalo německý původ.
Tak jako tak – německy uměl stejně dobře jako česky. To mu umožnilo točit také se zahraničními produkcemi. Později jeho jazykové vybavení využili tvůrci několika německých seriálů. V devadesátých letech se uplatnil i v dabingu, namluvil několik krimiseriálů (Matlock, Komisař Navarro). Jeho podmanivý hlas zazněl i v animovaných seriálech a filmech (Doba ledová). V roce 2001 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
