Článek
„Závidíte mi, že jsem udělal slabikář pro děti, podle kterýho se učej už deset let,“ stěžuje si Ferdinand Havlík (†85) jako akademický malíř Junek v jedné ze scén kultovního filmu oscarového Jiřího Menzela (†82) Slavnosti sněženek. Vnímat ale fenomenálního klarinetistu a velkého recesistu (17. 6. 1928 - 28. 10. 2013), který se narodil před 95 roky, jen jako filmového herce, by bylo zavádějící.
„Přistupoval jsem k němu jako ke své klarinetové konkurenci, nikdy však kvůli tomu mezi námi nevznikla žádná rivalita,“ vzpomínal na Havlíka Felix Slováček (80) pro časopis Hudební rozhledy. „Osobně jsem si ho velmi vážil a měl jsem ho moc rád. Oba jsme ale věděli, že by asi nebylo vhodné, abychom stáli vedle sebe na pódiu a snažili se jeden druhého přehrát. Ferda měl svůj orchestr a své věrné posluchače a já jsem měl také svůj orchestr a také své posluchače,“ vysvětloval Slováček.
Klarinet za 20 kilo mouky
Havlík se narodil v Brně. Otec byl mlynářem, matka pracovala jako švadlena. Jako dítě začínal s houslemi. Později, už v době protektorátu, mu otec za dvacet kilo mouky sehnal klarinet a Ferdinand se do tohoto nástroje zamiloval. Hrál od pěti let, v osmi byl už členem první skupiny. Hrát ho učil profesor Dvořák, klarinetista stálého letenského cirkusu, který miloval jazz.
K jeho stylu hry Felix Slováček poznamenal: „Řekl bych, že na označení ‚český Benny Goodman‘ záměrně nepracoval, i když je z jeho swingového frázování slyšet, že ho měl hodně naposlouchaného.“ Legendární kapelník Goodman byl v té době světově nejznámějším klarinetistou a o těch ostatních se u nás moc nevědělo.
Ostudu si nepokazil
Pamětníci si dodnes vybavují Havlíkovo průvodní slovo při koncertech, jako třeba: „Následující skladba se jmenuje Sing, Sing a to třetí jsem zapomněl. Jo, už vím, Sing.“ Nebo po úvodní skladbě: „Milí swingaři, vítám vás na předem zdařilém večeru…“ a před závěrečnou skladbou: „Doufám, že jsme si svoji ostudu nepokazili…“
„Máš absolutní sluch, slyšíš absolutní h...o,“ slyšel občas některý z kolegů jeho „pochvalu“. A když se na koncertě některému z hudebníků přihodil takzvaný kiks, glosoval to Havlík: „Kiks je taky hudba!“
Aranžoval semaforské hity
Ve čtyřicátých a padesátých letech hrával s různými orchestry, doprovázel známé zpěváky, hrál v kavárně Vltava nebo v hotelu Jalta, a i když to v padesátých letech nebylo jednoduché, jeho doménou byl jazz a swing. Jiří Suchý mu pak nabídl, aby se stal kapelníkem ve vznikajícím divadle Semafor.
Havlíkův orchestr slyšíme také na většině nahrávek hitů jako Dítě školou povinné, Purpura, Marnivá sestřenice, Včera neděle byla, nebo Ach, ta láska nebeská. Jeho sóla na klarinet znějí v písních jako Pramínek vlasů nebo Píseň o rose. Suchému se Šlitrem ale také aranžoval prakticky všechny písničky, takže je autorem jejich neopakovatelného soundu.
Po Šlitrově smrti převzal roli výhradního skladatele, což se odrazilo na spoustě semaforských inscenací ze sedmdesátých a osmdesátých let. Za vrchol jeho tehdejší tvorby považují znalci hudbu k představení Kytice.
Už v semaforských začátcích se objevil poprvé také před kamerou, když se spolu s dalšími proslulými hudebníky mihnul vedle Josefa Beka a Ireny Kačírkové v poněkud naivním psychologickém dramatu Letiště nepřijímá (1959).
Všichni ze Semaforu se ostatně dříve či později dostali do širokého povědomí filmových i televizních diváků. Spolu s celým souborem divadla nemohl chybět třeba ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (1964).
Recese na plese
V knize Historky Ferdinanda Havlíka, kterou na základě rozhovorů s ním napsal Jiří Suchý, najdeme třeba tato muzikantovo doporučení: „Drobná mince vložená mezi hubičku a soudek klarinetu znemožní hudební výkon. A saxofonová hubička vyrobená z marcipánu se při hraní v ústech rozpadne.“ Není to žádné teoretizování. Havlík tyto postupy poctivě odzkoušel v praxi – samozřejmě ne na sobě.
V publikaci popisuje i další kratochvíli, kterou s přáteli provozoval v mládí. Na plese přistoupí ke stolku mladík, ukloní se, rukulíbám milostivá paní, počne nezávazná konverzace o tom, že zná slečnu dceru, která se právě teď tak nádherně pohybuje na parketě… a do téhle vybrané konverzace se nenápadně zamíchá šokující slovo či sousloví, ale stále se pokračuje dál.
Na otázku, kde trávila milostivá dovolenou, se dostane mladíkovi informace, že letos se nikam nedostali, jen na Jadran. To je h…o, milostivá paní, to já byl v Senohrabech, zašveholí mladík.
„Při prvním sprostém slovu se může dáma domnívat, že se přeslechla,“ vysvětluje Havlík, „a tak je možno pokračovat: Vaše dceruška je opravdu velmi milá dívka, všichni ji mají rádi, protože je taková přirozená, nepřetvařuje se jako některé dívky, souloží s každým a nic si z toho nedělá, umí krásně konverzovat, ve všem zachovává formu, vkusně se obléká…“
Co chceš, Čebiš?
Během 70. let, která vstoupila do dějin jako období husákovské normalizace, Havlíka Jiří Suchý přemluvil, aby se stal oficiálním šéfem Semaforu. Byl nestraník, hrál jen na klarinet a do politiky se nemíchal. A fungovalo to, podepisoval smlouvy, faktury a další papíry.
Jenže šéfem Státního divadelního studia, kam patřil i Semafor, se v téže době stal jistý soudruh Čebiš, který po funkcionářsku každému tykal. Při sledování jedné z předváděček po skončení zařval: Havlík, pojď sem! A Ferdinand na to: A co chceš Čebiš? A bylo rušno. Moc nepomohlo ani to, když Havlík věcně poznamenal, že „souzi si přece tykaj, že jó?“ Ve funkci ředitele Semaforu dlouho nevydržel.
