Článek
Když chtěla Gabriela Vránová (27. 7. 1939 - 16. 6. 2018) popsat, jakých národností byli její předkové, neměla to snadné. „Já mám slovensko-maďarsko-chorvatsko-rakousko-německo-moravské kořeny, ale hlavně ty moravské. Proto jsem velký milovník lidových písniček a mám ráda poezii,“ vysvětlovala herečka, dabérka, básnířka a recitátorka (†78), která zemřela před pěti lety.
Přestože na televizních obrazovkách i na divadelních prknech ztvárnila množství postav, pamatujeme si ji možná jako neurotickou učitelku Hajskou ze seriálu My všichni školou povinní, ale docela jistě jako Aničku Čihákovou z Chalupářů. Právě tahle role zprvu nenápadné, podváděné ženušky, která rozkvete v sebevědomou krásku až během výletu do hlavního města, jí zajistila celoživotní popularitu.
Poslušná, pečlivá, sloužící, vařící pro svého muže, náfuku – úžasného Láďu Menšíka, která se mu nakonec pomstí a ukáže, že v ní je také kus krásné ženské a že to také dokáže. Lákalo mě to a bylo to velice milé,“ svěřovala se.
Ze zabíjačky do vězení na 20 let
Gabriela Vránová se narodila v Novém Mestě nad Váhom v učitelské rodině, dětství prožila v Brně. Rodiče se museli odstěhovat, protože odmítali uznat fašistický Slovenský štát.
Otec pocházel z osmi dětí, jeden z jeho bratrů byl katolickým farářem. Začátkem 50. let, když bylo Gabriele 10, přijeli k němu na návštěvu na zabíjačku. Do domu ale vtrhla policie, zabíjačku zabavila a strýce zatkla. Komunistické orgány, které tehdy pořádaly na představitele církví doslova hon, jej odsoudily za „protistátní činnost“ na 20 let do vězení. Tatínek byl „jen“ suspendován v zaměstnání a směl učit maximálně dílny na základní škole.
Proto také herečka později líčila, jak si tatínek přivydělával přednáškami o básnících v tehdejších Osvětových besedách. „Bral mě s sebou, abych mu četla ukázky,“ chlubila se.
Odmítla Rokoko, vzala Ostravu
Po absolvování JAMU v roce 1960 dostala nabídku angažmá hned do třinácti (!) českých, moravských a slezských divadel. Odmítla Rokoko a další divadla malých forem, která byla tehdy na vzestupu, vybrala si Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Odtud po dvou letech odešla do pražského Divadla na Vinohradech, kde působila v letech 1962 až 2004 a 2012 až 2016.
Od mala se věnovala lidové poezii, překládala do češtiny texty písní, které jí jako dívence zpívala v maďarštině a slovenštině maminka Marie, zabývala se folklórem.
Později psala i vlastní verše, vytvořila dokonce osobitý styl poetického fejetonu. Známý byl její seriál textů, který vycházel v deníku Lidová demokracie.
Rodina samý herec
Mladší sestra Miriam (64) je také herečkou. Od roku 1982 žije v USA, do Česka se příležitostně vrací jako průvodkyně amerických turistů. Emigrovala s dalším hercem, Zdeňkem Maryškou (76). Byla mimochodem v pořadí jeho třetí manželkou, nestárnoucí představitel chlapáckých rolí jich postupně vystřídal už pět.
Do Ameriky utíkali přes Německo. Po čase se jejich cesty rozdělily, přesto se dosud stýkají. „Občas si dáme kafe někde v Evropě,“ svěřil se před časem Maryška Super.cz.
Hercem byl i švagr Jaroslav Kepka (†83). Ten si ostatně kdysi zahrál na rodinného dohazovače: Seznámil Gabrielu se svým bratrem Jiřím. Bylo to na Silvestra, když se cítila osamocená a smutná. Pozval ji do rodiny, nedá se ale použít ono tradiční „jiskra přeskočila“.
„Řeknu to otevřeně a upřímně, nejdřív jsem si ho vybrala jako otce svého dítěte. Chtěla jsem, aby ho vychovával někdo, jako je on. Až později jsem se do něho zamilovala. Učaroval mi svým nadhledem, upřímností, tolerantností, laskavostí a láskou, kterou mi dodnes projevuje,“ svěřila se v rozhovoru, který poskytla krátce před svou smrtí slovenským médiím. Manžel ovšem kazil rodinnou „profesní anamnézu“. Byl totiž profesorem matematiky.
S prvním mužem, stavařem Robertem Walló, se seznámila v divadle. Nikdo z hereččina okolí o něm ale téměř nic nevěděl. Prý si více než jí všímal práce.
Syn herečky Gabriely a matematika Jiřího, Ondřej Kepka (53), vystudoval herectví na DAMU a filmovou režii na FAMU. Už od dětství účinkoval v mnoha filmových rolích, lidé si ho nejčastěji pamatují jako Honzíka v populárním seriálu Arabela.
Skvělí studenti, skvělí herci
Na své svěřence z Pražské konzervatoře (vyučovala tam od roku 1974) vzpomínala ráda a s láskou. Zvlášť na ty úplně první, mezi něž patřili například Zlata Adamovská nebo Vladimír Dlouhý, stejně jako bratr Michal. „Byli to skvělí studenti, ze kterých se později stali skvělí herci,“ hodnotila je s odstupem.
„Pořád o tom ti moji studentíci mluvili, tak jsem chtěla vědět, o co jde. Moc mě to ale nechytlo,“ svěřila se Vránová z pozice profesorky s jedním ze svých pedagogických zážitků. Žáci ji totiž vytáhli na house party. „Navíc jsme si podobných akcí zažili s kolegy herci víc než dost, jen ta muzika byla jiná,“ ohodnotila zpětně.
Cena za dabing
V roce 2004 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Hlas propůjčila mimo jiné postavě Slečny Marplové (Julia McKenzie, 82) z filmových adaptací krimi románů Agathy Christie (†85). Od roku 1974 vyučovala také herectví na Pražské konzervatoři. V závěru života byla bez stálého divadelního angažmá, úspěšně ale spolupracovala s rozhlasem.
V únoru 2017 podstoupila náročnou operaci, při níž jí lékaři odstranili nádor v tlustém střevě. Rodina se tehdy obávala, že její slabé srdce nezvládne několikanásobnou narkózu: Herečka měla už přes deset let voperovaný kardiostimulátor. Zemřela 16. června 2018.
