Článek
Patřila k našim nejoblíbenějším televizním hlasatelkám. Jaroslava Panýrková (*3. 6. 1939) měla kultivovaný projev, byla elegantní a k jejímu image patřil také vysoce natupírovaný účes. Narodila se v Praze, ale během okupace vyrůstala u babičky v poklidných Brdech, které byly stranou válečné vřavy. Její maminka byla vyučená švadlena, která později provozovala obchod s dětskými oděvy.
Ten jí po roce 1948 sebrali komunisté a Panýrková dostala nálepku dcerky z „vykořisťovatelské rodiny“. Jediná střední škola, na kterou se mohla tehdy hlásit, byla Průmyslová škola potravinářských technologií, obor výroba piva. Zlatý mok se sice vařit naučila, ale nijak ji to nelákalo. Přesto pro ni byla škola z profesního důvodu důležitá.
Dva filmy z ní herečku neudělaly
Se spolužačkou se totiž jednoho dne ulila před písemkou z ruštiny a zavřely se na dívčích toaletách. Jenže celých 45 minut tam nevydržely, a tak se po nějaké době vyplížily na chodbu. A zde je načapal pomocný režisér Ladislav Ulman, který na škole sháněl dívky do filmu Štěňata (1957). Panýrková na konkurzu zaujala, a získala dokonce hlavní roli. Na natáčení ji tehdy ze všeho nejvíc lákaly dopolední zkoušky a možnost tříměsíční absence ve škole. Celý honorář pak věnovala rodičům, kteří tehdy obraceli každou korunu.
Po maturitě si zahrála ve filmu Hlavní výhra (1958). Šlo o komedii o mladém prodavači, kterému se splnilo jeho životní přání – v loterii vyhrál automobil spartak (na auta byl tehdy pořadník a čekalo se na ně i několik let). Se svou snoubenkou v podání Panýrkové zažívali zatím nepoznané štěstí a neměli ani tušení, že jim vysněné autíčko řádně zkomplikuje život. Jaroslava Panýrková se díky tomu dostala do hereckého souboru na Barrandově, což ji zachránilo před umístěnkou do pivovaru ve Velkém Březně. Později nastoupila do divadla Rokoko, kde pochopila, že sice hrála ve dvou filmech, ale herečkou se rozhodně nestala.
V Laterně i v televizi
Souběžně s prací ve filmovém studiu začala spolupracovat s Československou televizí a diváci ji mohli tehdy vídat v celé řadě publicistických pořadů. V roce 1961 přijala nabídku na konferování pořadů Laterny Magiky.
Se zájezdovými představeními této legendární scény navštívila do roku 1969 řadu zemí a nutnost uvádět pořady v jazyce té které země jí také značně rozšířila vzdělání. Zároveň už v roce 1965 absolvovala konkurz na hlasatelku v Čs. televizi a na obrazovce působila jako stálá externistka. Na řádný pracovní poměr kývla v roce 1970 – spolupráce ale trvala jen do ledna 1974. „To jste šli po chodbě a člověk, který tam vždycky byl, tam najednou nebyl,“ zavzpomínala Panýrková na počátky normalizace, kdy se na pořad dne dostalo zběsilé vyhazování nepohodlných osob.
V pokřivené době…
To ostatně potkalo i ji. „Požadovalo se po mně, abych se přestala stýkat s lidmi, kteří byli označeni za nepřátele vlasti. To jsem odmítla, a tak jsem musela televizi opustit,“ vyprávěla Panýrková při jedné příležitosti. Tím „nepřítelem vlasti“ byl tehdy míněn spisovatel Pavel Kohout s manželkou Jelenou. Sešla se s nimi po Vánocích roku 1973 a hned 6. ledna následujícího roku jí na stole přistála výpověď.
Nic na ní neměnil ani fakt, že Panýrková byla u diváků tak populární, že v roce 1972 vyhrála nejvyšší hlasatelskou cenu Zlatý krokodýl. Jenže setkání s Kohoutem nebyl jediný důvod výpovědi. Panýrková se totiž v roce 1968 provdala za architekta Jindřicha Santaru (†81), který vystoupil ze strany, a režim ho proto upřímně nesnášel. Prvním manželem oblíbené hlasatelky byl někdejší ředitel divadla Rokoko Darek Vostřel (†63), za kterého se provdala v roce 1959, a měla s ním dceru Kateřinu.
Na obrazovku po 17 letech
Čtyři roky byla bez práce a teprve pak mohla začít pracovat aspoň jako účetní v podniku Restaurace a jídelny. A v roce 1991, tedy po 17 letech, dostala znovu nabídku z televize, aby moderovala pořad Nedělní ráno. Na obrazovkách se s ní diváci mohli setkávat devět let. Její hlas slýchali také posluchači Dámského klubu na rozhlasové stanici Frekvence 1.
