Článek
Vždycky se vymykal mainstreamu a šel si svou vlastní cestou. Geniální slovenský hudebník, skladatel a klávesový mág Marián Varga (29. 1. 1947-9. 8. 2017) prorazil s kapelou Pavola Hammela (74) Prúdy, se kterou v roce 1969 nahrál album Zvoňte, zvonky.
Nejvíc se ale proslavil s vlastní skupinou Collegium Musicum, již založil také v roce 1969, a která společně s kapelami jako Pink Floyd či Emerson, Lake & Palmer udávala základy art-rockové hudby. V Československu se ale o ní mluvilo jako o bigbítové formaci.
Lídr čs. art-rockové scény
Základním znakem art-rocku bylo propojování prvků z klasické a rockové hudby, ale Marián Varga nechtěl zaujmout jen netradičním spojením „vyššího“ a „nižšího“ žánru. Šlo mu hlavně o kompoziční kvalitu skladeb. Začátky Collegia Musica byly spojeny s tvorbou J. S. Bacha, Josepha Haydna, Nikolaje Rimského-Korsakova a dalších klasiků, ale podstatná byla také Vargova vlastní invence.
„Tehdy se o nás začalo říkat, že děláme z klasiky bigbít nebo dokonce jazz, což byla strašně povrchní tvrzení,“ zmínil hudebník v knize Petera Uličného Marián Varga – O cestách, které nevedou do Říma. „Vždy, když jsem něco takového slyšel, hrozně jsem se naštval. My jsme si z těch předloh brali jen témata, motivy, někdy jen pár taktů, vše ostatní byla naše hudba, náš vklad.“
S baskytaristou Fedorem Frešem (†71) a bubeníkem Dušanem Hájkem (76) hrávali svého času i 200 koncertů ročně a vyprodané sály měli v celém tehdejším Československu. Skupina působila do roku 1979, později ji Varga několikrát příležitostně obnovil. Kromě toho se prezentoval prostřednictvím sólových projektů, v nichž se mj. věnoval absolutní improvizaci.
Vždycky byl svůj
Vargovi rodiče nebyli nijak nadšeni, že se jejich syn chce stát hudebníkem na plný úvazek. „Otec se vysloveně děsil toho, že by měl mít doma muzikanta, což byl v jeho očích ekvivalent blbce,“ vzpomínal Varga také v publikaci O cestách, které nevedou do Říma. Ani matka nebyla z jeho rozhodnutí příliš nadšená.
Jenže on se jako velký svéráz snažil z uniformity a zavedených pořádků vymanit už odmala. Úspěšně. Na základní škole dával přednost společnosti chuligánů, často chodil za školu, kouřit začal už v sedmé třídě. Pověst rebela nezapadajícího do tradičních škatulek mu vydržela po celý život, stejně jako jeho kuřácká vášeň.
Doutníky či cigarety a lahev vína na pianu byly vždy součástí jeho jevištního projevu, stejně jako soustředěný výraz a nahrbená postava ve chvílích, kdy svými dlouhými prsty tančil po klaviatuře.
Bez cigaret ani ránu
Pro praktický život byl ale Marián Varga nepoužitelný. „Kdyby kolem sebe neměl lidi, kteří se o něj starají, v běžném životě by asi nepřežil,“ prozradila na něj v týdeníku Život manželka Jana. Všechny praktické stránky za něj totiž řešila právě ona. Když měl ke konci života potíže s dýcháním (trpěl těžkou obstrukční chorobou plic), dokázala mu jako jediná nasadit hadičku z kyslíkového přístroje, a hned nato mu bez jakéhokoli komentáře podala zapálenou cigaretu.
Kromě chronické obstrukční plicní nemoci trápily Vargu i potíže se žaludkem. Do toho všeho se časem přidala rakovina. Ani výrazné zhoršení zdravotního stavu ho ale nepřimělo k tomu, aby skoncoval s kouřením. Zemřel půl roku po svých sedmdesátinách. Zůstalo po něm více než dvacet alb i mnoho skvělé hudby pro televiti, film a divadlo.
