Článek
S neskutečnou váhou 25 kilogramů je anorektička Valeria Levitin (39) jednou z nejhubenějších žen na světě. Její podvyživená postava a nezdravý vzhled by měly být varováním pro dívky, které válčí s poruchou příjmu potravy. Ale na některé z nich to má účinek zcela opačný - Valerii chodí dopisy od dívek, které touží být přesně takové, jako ona.
„Dostala jsem emaily od dívek, které chtějí, abych je naučila, co mají dělat pro to, aby vypadaly jako já. Všechny vzkazy jsou od žen kolem dvaceti let, které mě vidí jako svou inspiraci. Proto chci udělat kampaň proti anorexii. Nechci je učit, jak zemřít. Není to hra, není to vtip, je to váš život,“ uvedla žena pocházející z Ruska, jež v současnosti žije v Monaku.
Valeria, u které se problémy s příjmem potravy objevily v pubertě, se rozhodla promluvit o tom, jak jí nemoc zničila život a o tom, jak se zoufale snaží vyhrát svou bitvu s cílem založit vlastní rodinu.
„Chci se podělit o svůj příběh, abych pomohla trpícím dívkám a jejich rodinám. Chci, aby mladí lidé byli šťastní, žili zdravý a smysluplný život. Anorexie ze mě udělala osamělou, neatraktivní a odpudivou osobu,“ říká Valeria.
Valeria mívala kdysi pěknou postavu, se kterou se dokonce zúčastnila soutěže krásy. Dnes už si ani nemůže vzpomenout, jak chutná chléb nebo ostatní potraviny, které kdysi konzumovala. To, že se u ní porucha vyvinula, dává částečně za vinu i své matce, která ji kritizovala a snažila se hlídat její jídelníček, aby se nestala obézní, jako ostatní členové její rodiny.
„Pořád jsem kontrolovala svou váhu, abych nepřibrala. Protože jsem byla jejím jediným dítětem, chtěla, abych byla perfektní,“ vzpomíná Valeria.
V šestnácti letech se s matkou a nevlastním otcem přestěhovali do Chicaga, což s sebou přineslo jen to, že se stále více soustředila na svou váhu. „Začala jsem vynechávat některé potraviny, nejedla jsem cukry a pečivo. Začala jsem se ocitat v začarovaném kruhu a potřebovala jsem čím dál tím více hubnout, abych se cítila spokojená sama se sebou.
Vyzáblá Valeria se nyní snaží pomoci nejen sama sobě, ale i ostatním, které nemoc trápí. „Musím vyhrát, abych si mohla říct, že můj život nebyl zbytečný,“ uzavírá.
